Hola Barcelono!
Tak jsem tu, konečně mám všechny ty prvotní zmatky za sebou! Vezměme to ale vše od začátku.

Jako tradičně mi asi týden před odletem vylezl opar, přísahám, že se mi to děje pokaždé. Nejspíš to mám z nervů, jinak si to vážně nedovedu vysvětlit . Posledních čtrnáct dnů bylo díky dohánění ve škole a přípravám na odlet jako vždy hektických. Vlastně by se dalo říct, že celý minulý měsíc byl pro mě i díky různým mimoškolním aktivitám a povinnostem (skaut, kuželky, modeling..) dost náročný a 24 hodinové dny mi pomalu nestačily, takže spánku jsem taky moc nedala. Vše tohle se prostě muselo nějak projevit, ať už formou oparu nebo začínající nemocí, která se objevila na velikonoční pondělí večer den před odletem bolestí v krku. Doufala jsem, že je to pouze chvilkový stav a přes noc to přejde a já tedy let následující den zvládnu, nic jiného mi taky nezbývalo.
Ráno to pro jistotu bylo ještě horší, takže jsem se nadopovala vitamíny a vyrazila s taťkou na cestu. Tentokrát jsem měla opravdu velkolepý odvoz a to dodávku z taťkovy práce, který měl v Praze zrovna zakázku. Po tom, co mě vyhodili na letišti, jsem si zašla do lékárny dokoupit nějaký čaj a léky, které jsme doma už neměli. Dotáhla jsem svoje zavazadla k check in a zhrozila se, když přede mnou začal pán u přepážky s někým telefonovat, že tam má zrovna slečnu Majerovou a co jí má říct atd. V hlavě mi probíhaly ty nejhorší scénáře, kdy mi řekne, že letenka nebyla zaplacena a nemohu letět nebo že jsem se dopustila nějaké protistátní činnosti a budu okamžitě zadržena policií. Když konečně zavěsil, vylezlo z něho, že mají přeboookované letadlo a že mi může nabídnout cestu s přestupem v Římě a příletem asi tak za 7 hodin, ale k tomu 200 euro slevu na příští nákup. Chvíli jsem tam stála jako opařená, nesnáším, když po mě někdo chce, abych o čemkoliv rozhodovala :D. Ne, prostě ne, letím tímhle letem, musím si stihnout vyzvednout klíče v agentuře, očekávají mě na čas a za ty komplikace by ty peníze nestály. Proběhl další telefonát a následovalo vážení kufrů. Tady nastal další problém, moje příruční zavazadlo bylo o 2 kg těžší, takže jsem si musela jít něco přebalit do velkého, kde jsem měla rezervu. To bylo poprvé, kdy se mi stalo, že by někdo opravdu kontroloval váhu příručního zavazadla, nojo, české aerolinky. Vyndala jsem tedy vše krom notebooku, čtečky, prázdného batohu a jedné složky s fotkami. I po tom jsem stále měla asi půl kila navíc, ale to už mi uznal. Konečně jsem tedy dostala letenku a mohla vyrazit.

Let probíhal bez problémů až na zalehlé uši po přistání, na které jsem asi následující 3 dny neslyšela. Po přistání jsem se úspěšně dopravila na druhý terminál a dojela vlakem do centra. Hned první z nezvyklostí ve Španělsku jsem poznala v tomto vlaku, když do něj nastoupila "kapela" a začala hrát, procházet vlakem a nastavovat pokladničku.
Celá nervózní jsem jsem dorazila do agentury, kde mě všichni moc přátelsky uvítali. Akorát ve mě zamrazilo, když mi oznámili, že mě budou hned měřit. Naštěstí bylo ale vše v pohodě. Pak jsem dostala klíče od apartmánu a dojela na něj autobusem. Tady jsem poprvé využila to málo ze španělštiny, co znám, když na mě začala mluvit správkyně domu, do kterého jsem se marně dobývala. Když jsme se shodly na čísle domu, který hledám, tak mě pustila dovnitř a přivolala mi výtah. Malý výtah, do kterého jsem se s kufry sotva vešla, mě vyvezl do čtvrtého patra, kde jsem se pokusila podle instrukcí otevřít dveře číslo jedna. Ale ony stále nechtěly povolit, začala jsem pochybovat o správné adrese, ale pak se mi podařilo přihlásit na wifi, ke které mi v agentuře sdělili heslo. V mém boji se zámkem mi tedy přes whatsapp pomáhal odborník na dveře, tatínek. Uvnitř samozřejmě zrovna nikdo nebyl, takže jsem psala do agentury, jestli mi náhodou nedali špatný klíč. Přišla mi odpověď, že dveře jdou jen blbě otevřít, ať klíč jaksi nadzvednu. No zkrátím to, výsledek mého hodinu a půl dlouhého snažení byl nulový, dokonce i pán z protějšího pokoje se mi pokoušel marně pomoci. To bych prostě nebyla já, aby se při příjezdu něco nepokazilo. Nakonec mě zachránily spolubydlící, které dorazily domů. Ukázalo se, že klíč byl opravdu špatný. Byla jsem opravdu překvapena, jak apartmán vypadá. Je to velký prostorný byt, kde jsou čtyři pokoje, dva pro dvě a dva samostatné, společenská místnost, kuchyň, dvě koupelny a něco jako zimní zahrada, která je využívána jako prádelna a kuřárna. Všechny pokoje jsou krásně prosvětlené až na ten můj samozřejmě. Moje okno totiž jako jediné vede dovnitř bloku, takže se ke mně skoro žádné denní světlo nedostane. Největším překvapením pro mě ale bylo, když jsem zjistila, že tu pro nás je vždy připravené nějaké ovoce, cornflakes a mléko (dokonce i sójové).
Zašla jsem si na nákup, najedla se, vybalila si a už byl pomalu čas jít spát.
Následujícího dne mě rovnou  čekala první práce se spolubydlící Innou. Bylo to focení na eshop jedné místní značky. Po návratu na apartmán nám pak Inna ukázala, kam chodí nakupovat levné ovoce. Byl to prostě ráj, 2 manga za 1,25 eura, 5 malých roztomiloučkých avokádek, vanička borůvek a pytlík rajčat, vše po jednom euru.
 Ve čtvrtek ráno jsem se spolubydlící Ladou vyrazila do agentury na polaroidy a vyzvednout si book. Hned odtud jsme jely na casting, který byl blízko u moře, takže jsme se hned po něm šly podívat na pláž. Pořád tu krásně svítí sluníčko, ale hlavně tady u moře fouká ledový vítr.

kostel v Sabadell

V obchodě jsem si koupila i tyto krásné a lahodné olivy na váhu.

Casa Batlló s výzdobou ke dni Sant Jordi

Všude přítomné stánky s růžemi všech barev.

Casa Milá