V tomto týdnu jsem poznala, jak náročný modeling může být. Neměl jsem nějakou fyzickou námahu ani neutrpěla psychickou újmu, ale své způsobil časový posun, který mi neumožňoval kvalitní spánek a k tomu jsem se vracela pozdě z castingů a měla několik prací už od 4 ráno, a po tom bylo docela těžké neusínat při makeupu, kdy člověk má zavřené oči a je to tak příjemné. Vše se ale jen zlepšovalo a od tohoto víkendu už jsem zase fresh.
Jak už jsem psala v prvním příspěvku, tak v pondělí jsem měla skvělou práci, úterek byl pro mě pouze castingový den. Ve středu jsem se stala nevěstou, jelikož jsem fotila do katalogu svatebních šatů. Jeli jsme do studia v Yokohamě, byla to asi hodině cesty. Znáte někdo písničku Japonečka? Byla asi má nejoblíbenější, když jsem byla malá, a právě zde se zpívá"V Yokohamě v přístavu..." Zbožňovala jsem chvíle na skautě u táboráku, když jsme ji zpívali a právě díky tomu ve mně toto zcela nové místo vyvolalo takovou nostalgii. 

Čtvrtek pro mě přichystal překážku v podobě podzemní dráhy a přestupu na linku vlakovou. Na to, že to byla moje první jízda, tak ji pokládám za chvalitebnou, jela jsem špatným směrem jen jednou a to jsem hned na další zastávce napravila! 

Pátek se řadil mezi další všední castingový den.

Sobota byl můj první zcela volný den! Dopoledne jsem vstala na snídani, a pak zalehla zase zpět a zkoukla par dílu Awkward a snažila se dělat něco do školy. Celou dobu jsem ale netrpělivě kontrolovala mobil a čekala, až se mi ozve Kačka, že je zpět a že můžeme vyrazit. Kdo je to? Káťa je, jak už teď vím, skvělá holka a modelka, která mě přesvědčila o tom, že i po mnoha letech úspěšné kariéry, kdy chodila třeba fashionweeky v New Yourku, může modelka zůstat skromná, laskavá a nenamyšlena. Hrozně moc mi pomohlo, že na mě byla tak hodná, snažila se mi vše vysvětlit a nakonec mě tento den vzala na prohlídku okolí, protože musím říct, že ostatní Češky si mě vůbec nevšímaly(já se jim vlastně nedivím, jsem ten typ člověka, co mlčí a čeká, až ho někdo osloví první). Ukázala mi zkratku do agentury, krásný park Yoyogi, obchod vše za 100yenů(=21Kč) a hlavní centrum Harajuku, což je dlouhá ulice plná obchodů, hlavně tedy s japonskými palačinkami, oblečením a doplňky právě v harajuku stylu. Večer jsem se touto trasou vydala znovu, abych si ji oživila a něco nakoupila. Obchod 100yenů, jsem samozřejmě už nenašla. Pokračovala jsem dál klidným parkem, kde jsem míjela spoustu běžců, tanečních i hudebních skupin, skupinky lidí hrající frisbee nebo skákající neuvěřitelné věci přes švihadlo.
Z klidu parku mě vytrhla až rušná stanice metra Harajuku a přelidněná hlavní ulice, kterou jsem se prodírala, když mě kdosi zastavil. Byl to Japonec a začal si se mnou povídat celkem slušnou angličtinou, což se u nich nevidí moc často. Pokračoval tedy se mnou a valil na mě otázku za otázkou. Byla už tma, tak jsem chtěla zpět jet metrem, když mě poprosil, jestli může jet se mnou, že by si rad ještě popovídal. V tu chvíli ve mně zamrazilo a probudila se ve mně nedůvěra, za což se docela stydím, protože to byl opravdu milý chlapík, který se chtěl něco dozvědět o jiné kultuře a povědět mi něco o japonské. Mám to v sobě ale zakořeněné z našich poměrů, kdy by někdo takový byl okamžitě považován za úchyla. Nakonec se mnou tedy jel na Shibuu, tady jsme si vyměnili email a šli každý svou cestou.
Já jsem hledala nějakou hezkou hospůdku v postranní uličce, kam bych mohla zajít ochutnat legendární polévku Rámen. Bylo jich tu spoustu a nemám ponětí, jak se mi povedlo si jednu vybrat tak rychle, protože jsem asi ten nejnerozhodnější člověk na světě. U dveří mě přivítala slečna a ukázala mi automat s několika vyfocenými druhy této polévky, zvolila jsem prostě obyčejnou, naházela do mašiny peníze a nechala se usadit k barovému pultu, kam mi přinesli džbánek s vodou. Za chvilku mi donesla mísu, která velikostí připomínala spíše vanu, ve které se koupalo spoustu nudlí, řas, vajíčko a nějaké dva kusy asi vepřového masa. Přirovnala bych to k takovému našemu vývaru. Platila jsem za ni v přepočtu asi 170 Kč, ale najedla by se z toho snad celá vesnice. Bojovala jsem s tím docela statečně, ale asi po polovině mě Rámen přemohl a já se odkoulela do hotelu. Nemůžu to vyloženě pomluvit, nebylo to špatné, ale ani nejsem schopná říct, jestli bych si to dala znovu.


Neděle
Tadadada...focení do magazínu Spur( asi vám to nic neříká, mně to taky nic neříkalo, ale je to prý dost dobrý japonský časopis). No jednoduše, byl to skvělý den. Opět to bylo focení v lokaci za městem, tentokrát skoro na venkově, takže jsem zase poznala další tvář Japonska. Fotila jsem společně s další holčinou z Kanady a všichni byli jednoduše úžasní. Nedokážete si představit, jak moc se těším až to 23.2. výjde do světa, prostě Káťa v časáku, což mi připomíná, že máme s tatínkem dohodu...vždy když jsem po něm chtěla koupit nějaký módní časopis, který mu přišel zbytečný(což jsou pro něj všechny dražší než 30 Kč :D), tak mi řekl, že mi ho koupí až v něm budu, takže tati, tento mi proplatíš! :*