V ÚTERÝ jsem měla velice jednoduchou a rychlou práci, kdy jsem fotila tři outfity venku. Po práci následovaly další castingy, takže jsem se vrátila kolem desáté a objevila dvě obálky(work sheet-zde mi agentura píše informace o práci-čas,co to je, jak se tam dostanu, mapa a další užitečné informace), což znamenalo, že mě ve čtvrtek čekali hned dvě práce.

Fotili jsme v areálu tohoto krásného muzea.

ČTVRTEK

Na dopolední práci jsem se dopravila pěškobusem, jelikož to bylo kousek od hotelu, bylo to focení lookbooku pro značku EMODA. Všechno oblečení bylo krásné a focení šlo od ruky, než přišla na řadu fotka určená na obálku katalogu a chtěli ji mít prostě DOKONALOU, takže jsme ji fotili snad hodinu a pořád ten jeden a samý pohyb dokola, a znovu a znovu...vždy mi ukázali fotku, která se jim líbila a řekli mi, že to chtějí takhle, ale že tam je špatně pokaždé něco jiného, jednou výraz v obličeji, nakřivo límeček, špatně pokrčený prst nebo nakřivo vlas. Nakonec jsme tedy končili pozdě a já se vydala na metro, kde jsem objevila centrum s jídlem, a jelikož jsem měla trochu času, tak jsem si ho prošla.  Koukám po všech těch vystavených dobrotách, když vtom mě zastavil nějaký pohledný blonďák a začal si se mnou povídat, že jsem ho prý hrozně zaujala a přišla mu jako nějaká umělkyně(musela jsem se červenat jak rajče) a jestli prý nejsem Finka. Tak jsme si chvíli povídali(už jsem se docela slušně naučila předstírat, že rozumím, ikdyž nemám páru. Problém je, když zjistím, že to byla otázka :D) a vypadlo z něj, že se jmenuje Gunnar, je mu 27, je z Islandu a žije už rok v Japonsku, kde pracuje v nějaké cestovce. Přidal si mě na fb, naučil mě "matane", což znamená na viděnou a já pokračovala do práce.  Dorazila jsem dříve, což se mi tu stává často...potlesk! Usadili mě do makeup místnosti a po chvíli přišel Johny Deep, Ity a makeup artistka. Ne, nezbláznila jsem se! Já vám říkám, že mi vlasy dělal sám japonský Johny! Nedokážete si představit, jak moc mu byl podobný, měl stejné vlasy, vousy a rysy, na hlavě klobouk(ten tedy vypadal spíše jak od krokodýla Dundeeho) a spoustu korálů jako Jack, jediné co se trochu lišilo bylo triko s náboženským motivem a rudá motorkářská bunda. A jako asistenta měl hocha, co mi zase připomínal Ítýho. Moje vlasy to ale přežily a celé focení dopadlo dobře. Končila jsem asi ve 21 h., takže už jsem mohla jet na pokoj, kam jsem dorazila opět v 22 hodin.
STŘEDA
Musím říct, že tento den jsem měla zatím asi nejhorší práci, alespoň nejnudnější určo. Oblečení bylo staromódní, nikdo se mnou nemluvil a ani nic k jídlu mi nedali(dobře, byla jsem ta asi jen 3 hodiny, ale stejně :D). Vždy na mě dobu vejrali(dvě ženský, nějaký chlap a fotograf s průměrným věkem tak 50), jak se snažím pózovat jak divá, a pak mi řekli, že mám jen stát a koukat do boku nebo tam a tam. U jednoho outfitu se jim zdálo, že stojím málo přirozeně( už vážně nevím, co jsem měla dělat, aby jim to přišlo NATURAL- prostě jsem stála, tak zavolali nějakého modela, co tam dorazil, ať si se mnou povídá, no prostě trapas!)
V PÁTEK jsem měla sraz s klientem( jaj, takhle to z ní jak nějaká lehká děva) na Shibuya crossing, což je obvykle jedna z nejrušnějších částí města. Já jsem šla ale brzy a divila se, jak je to prázdné. Cestou mě zastavil nějaký Japonec a spustil na mě v japonštině, chvíli jsem se snažila zjistit, co chce, než mi došlo, že je po předchozí noci asi stále ještě podnapilý a slovy "friends" a "drink" se mě snaží na něco pozvat. Pokračovala jsem dál a potkala ranní obyvatele města, tím nemyslím opilce, ale havrany, jsou jich tu mraky, všude! Dokonce i ráno mě budí jejich řev, což je docela rozdíl oproti sýkorkám u nás na zahradě. Hezky si tu pochodují a vybírají odpadky z igelitek, které tu leží na několika kupách( je skoro nemožné zde najít koš, všichni si tu tvoří svoji igelitku a pak ji vyhodí doma nebo položí na místo, které je tomu asi určeno a odvezou to popeláři. Takto to tedy předpokládám, protože přes den už tu žádný nepořádek není.) Jenže oni už jsou tak drzí, že se ani neuhnou, takže sleduji, jak je nějaká vyděšená paní musí obcházet(občas se taky dost bojím, že na mě skočí a uklovou!) Cestu jsem přežila a sešla se s ostatními, nasedli jsme do mini busu a jeli asi hodinu cesty z města. První zastávkou nám byla prostorná bílá vila. Fotila jsem nějaké oblečení sama, a pak dokonce dvě fotky s modelem, což byla moje premiéra. O něm vám musím něco říct, protože mi to přijde hrozně zajímavé. Je to Ital, který se rozhodl studovat japonštinu a později odjel studovat do Tokia, tady ho objevila agentura a začal dělat modeling, který je momentálně jeho zaměstnáním. Další zastávkou byly koňské stáje u moře. To byla krása, tak moc lituji, že jsem u sebe neměla mobil, když mě odvezli malým autíčkem na pláž. Ten den svítilo krásně sluníčko, ale byla zima, natož u moře, kde foukalo a já měla jarní oblečení! Vymrzlá na kost jsem se snažila tvářit spokojeně a svěže a lapat paprsky slunka, běhat po pláži a sedět v tom písku, který mi připadal ledovější než sníh. Poslední fotka a nakonec vzájemné zatleskání a vyrazili jsme zpět ke stájím, převlékli, a pak mě vzali na společný obídek(v 16 hodin). Moc jsem nevěděla, co si dávám, protože menu bylo kompletně v japonštině, tak mi to překládali, což taky nebylo ideální. Nakonec jsem si vybrala krevety. U oběda jsme si skvěle popovídali, všichni mi vykládali, jak jsem mladičká a kawaii(to je pro ně všechno).Co se dělo po návratu...pro změnu castingy.

Moje krevetky, miso polévka a další dobroty a prostředí hospůdky.

SOBOTNÍ práce byla opět skvělá, byla zde designérka ze Spur, se kterou už jsem fotila týden před a ona byla spokojená, tak mě vybrala znova. Focení v krásném oblečení, studio zařízené trochu do klasicismu, super lidé a skvělé jídlo! Víc jsem si přát nemohla! Vrátila jsem se do hotelu asi v 16 hodin a vyrazila na obhlídku, při které se mi podařilo nalézt 100yeňák, který byl pro mě jako začarovaný, protože jsem ho ve spleti nachlup stejných uliček hledala asi třikrát! Tady má peněženka trochu zaplakala, protože miluji papírnictví, lepítka, sešitky, samolepky a tady je toho spoustu. K večeři to vyhrálo špenátovohoubové kary z obchoďáku, ve kterém jsem potkala Islanďana.


NEDĚLE
Konečně celý volný den a den, kdy mi přijela Kačka z mé mateřské agentury.
Ráno jsem se vzbudila brzy, protože Janelí odjížděla, rozloučila jsem se, netekly slzy ani nepadaly obětí, prostě jsme si popřály hodně štěstí. Janelí nebyla špatná spolubydlící, jen byla, i na mě, hrozně uzavřená. Na otázku ti odpověděla, ale sama na tebe mluvit nezačala, přitom její angličtina byla špičková a z modelingem už má taky zkušeností dost, byla to její třetí cesta. Strávila zde vánoce a 16. narozeniny, což mi přišlo hrozně zvláštní a smutné. Jakmile odešla, tak jsem opět ulehla. Po snídani jsem si dělala trochu školy, když mi napsala Dánka Amalie, jestli s ní nechci ven a na oběd. Vyrazily jsme tedy směrem k farmářským trhům, které jsou sice krásné, ale hrozně drahé, protože i v normálním obchodě tu stojí jablko v přepočtu 35 Kč, takže v bio kvalitě za něj chtěli 100Kč. Je tu však krásná atmosféra a všichni vám dávají ochutnat. Naše další kroky směřovali do pekárny, kterou Amali objevila. K tomu musím říct, že tu člověk málokdy narazí na čerstvé pečivo. Ve všech marketech mají jen balené dlouhotrvající, takže musí zajít do nějaké pekárny, jako byla třeba tato, ale hold si trochu připlatí. Co se celozrnného pečiva týče, tak to je vůbec bída,jediné co jsem tu objevila je celožitný chléb, takový ten nahutněný tmavý vakuově balený. Takže to byla opravdu pastva pro oči, a nakonec i pro naše chutě. Každá jsme si koupila jednu bagetu. Amali curry s tuňákem a já černou(nevím od čeho)s lososem a nějakým krémovým sýrem a byla to opravdu lahoda! Po návratu do hotelu jsem se jen připojila na wifi, abych se koukla, kdy dorazí Kačka, ta mi už napsala, že je na místě, tak jsem se jí vydala naproti. Byla jsem tam za 5 minut. Bylo to podruhé, co jsme se viděly, poprvé na castingu právě do Japonska do Donny, ve které teď jsme. Dovedla jsem ji na hotel, kde jsme chvilku čekaly, protože nám zrovna uklízeli pokoj. Kačka si vybalila, vysprchovala, uvařila výborné celozrnné těstoviny(přivezla si celý malý kufr plný zdravého jídla <3) se sýrovou omáčkou, které mi dala také, a nakonec únavou usnula. Když se vzbudila, tak jsme vyrazila do města. Chtěla jsem jí ukázat obchoďák s jídlem, ale samozřejmě jsem netrefila správný vchod do metra, kterým se tam dá dostat. Kačka vymyslela, že bychom zašly na sushi, vlezly jsme tedy do nějakého running sushi baru a řekli jim, ať nám přinesou prostě to nejlepší, taky že tak udělali. Bylo to nigiry s lososem a nějakým sýrem, které oflambovali a navrch dali kaviár, bylo to naprosto famózní! Spokojeně jsme vyrazily zpět do hotelu, když jsme míjely šílenou hernu s automaty na plyšáky, které se snažíte vytáhnout pomocí háku. Zašly jsme se tedy juknout a vylezly až po dvou hodinách. Nebudete věřit, co se uvnitř odehrálo. Po zjištění, že má tato šílená budova další dvě patra, jsme se je vydaly prozkoumat. Druhé bylo plné kabinek, obrazovek a nevím čeho všeho s videohrami(od stříleček přes anime po dostihy s koňmi), ale také jsme tam nalezly jednu herní konzoly, tak jsme si zatančily a vydaly se do třetího. Tady si člověk zaplatil dostal za to herní žetony, s kterými mohl hrát. Bylo tu spoustu podivných automatů, které jsem nikdy neviděla a neměla jsem ponětí, co se tam má dělat. Ale zaujala nás jedna hra a rozhodly jsme se to tedy zkusit. Rozměnily jsme si do kupy za nejmenší možný počet žetonů a začaly hrát. Nemá cenu vám vysvětlovat princip( protože za 1. moje popisovací schopnosti jsou mizerné, takže byste to stejně nepochopily a za 2. my jsme ho taky moc nechápaly), Prostě jsme tam házely mince, jenže se nám dařilo, takže nám padaly zpět další a další. Seděly jsme u toho asi pul hodiny a žetony neubývaly, tak jsme se šly zeptat, jestli je můžeme rozměnit zpět za peníze, jenže to nebylo možné. Tak jsme si sedly zpět, protože jiným hrám jsme vůbec nerozuměly, a a pokračovaly ve vhazování mincí, které stále neubývali, protože jsme byly asi fakt dobrý(neustále nám tam něco hrálo fanfáry, blikalo a sypalo další žetony). Přišla mi to jako věčnost, než v té ďáblově mašině zmizel poslední žeton. Opravdu nechápu, jak tam mohlo být tolik lidí a to nemluvím o mladých, ale sedělo tu spoustu seriózně vypadajících dospělých, kteří v jedné ruce drželi cigaretu a druhou mačkali čudliky u hry, která vypadala jako pro děti(byla tu třeba jedna, kde včeličky stavěly úl). Při pohledu na jednoho asi čtyřicetiletého chlapa v obleku jsem přemýšlela, jaký má asi život a jak velkou roli v něm tato zvrácenost hraje(má děti, manželku, které na něj čekají, ale jemu se domu nechce, tak nalézá útěchu tady?) Brr...rychle odtud. Takhle jsem tedy zakončila svůj týden.