Byla sobota a mně se blížil sraz na první práci, bylo to pro magazín. Před hotelem jsem stála pro jistotu už o pět minut dříve, protože jsem spoustukrát četla o tom, jak japonci nemají rádi nedochvilnost a kdo mě zná, tak ví, že je to občas trochu můj problém. Čekám, čekám a stále nikdo, asi po 10 minutách už jsem docela nervózní a rozhodnu se zavolat klientovi na mobil. Technika mě opět zradila a můj služební mobil na mě spustí v japonštině a hovor ukončí. Dobře, tak jsem zkusila štěstí na recepci, kde mi ochotně půjčili hotelový telefon. Klient se omluvil, že má zpoždění a já tedy čekala asi dalších 10 minut než mě vyzvedla sympatická slečna v roztomilém autíčku a odvezla do kanceláře, kde mě nalíčili a oblékli, poté jsme vyrazili do prádelny, kde se celé focení odehrávalo. Koncept focení byl gentelman, který nejspíš čeká, až se mu vypere prádlo. Byli jsme hotový docela rychle, z čehož jsem vyvodila dva odlišné závěry, buď mi to šlo,takže práce šla od ruky, nebo mi to nešlo a ztratili trpělivost, tak to usekli. Žádná stížnost se ke mně nedonesla, tak to snad zas taková hrůza nebyla. 

V sobotu jsem měla práci společně se spolubydlící, fotilo se v hezkém studiu, které bylo stylizované jako byt. Fotili jsme pár fotek každá zvlášť, a potom nějaké dohromady. Měli to být fotky jako dvě kamarádky, nejdřív jsme se točily na střeše, poté válely na koberci a seděly na gaučích a u toho se slunily na sluníčku, které ten den krásně svítilo. Celkově tu bylo ten první týden opravdu krásné počasí. 

Zatím jednu z nejlepších prací, kterou jsem si opravdu užila, jsem měla v neděli. Vstávat jsem musela už před 4 , ale stálo to za to. Bylo nás pět holek a všechny moc super. Odvezli nás do studia, kde nás nalíčili a dali nám snídani, přivezli horkou kávu a výběr jídla byl skvělý, pečivo, jogurty, smoothie, ovoce a onigiry(Japonská svačina-koule z rýže plněná rybou, masem, řasou,...a zabalená v řase. Úplně jsem se do toho zamilovala!). Pohostinní jsou na každém focení a jídlo si tam užívám, ale ne vždy tam jsou takové dobroty :). První outfit jsme jeli fotit do golfového centra, bylo to poprvé, co jsem držela opravdovou golfovou hůl v ruce(nepočítám minigolf), je to tu velice populární sport, taky prý není tak drahý jako u nás. Naše cesta pokračovala z Tokia k moři, kde jsme fotili jeden outfit u člunu, který jsme nafukovaly, nosily a ležely v něm. To co přišlo pak bylo skvělé, měly jsme hipies oblečení a šli k převoznému stánku v autě a tady nám dali tacos, japonské palačinky, hotdog a nakonec odporné kuřecí smažené stehno, na kterém byl ztuhlý přepálený tuk a bylo cítit na sto honů (k tomu, abychom to jedly nás ani po dlouhém přemlouváním nedonutily, nejsem člověk vybíravý a nesnáším plýtvání, ale tohle se opravdu nedalo) Všechno jsme měly jíst, povídat si, prostě být free a pokud možno upatlané od šlehačky nebo kečupu. Byla to opravdu prča, a když měli pocit, že jsem málo smějem, tak nás začli lechtat. Poslední focení bylo na kolech, ale začínalo se zatahovat, tak jsme chvilkama čekali než vyleze sluníčko, tak nám byla dost zima. Zachránil nás ale výborný japonský servis, na každém focení venku ti totiž dají obří teplou bundu, která je polepená hřejícími sáčky, které jsou i v kapsách, občas v pantoflích, pořád nevím, co to je a jak to funguje, ale je to prý přímo japonský vynález. A zakončili jsme to obědem, kdy nám nabídli velké množství druhu kary, u mě vyhrálo zeleninové a bylo výborné. 

PS: Pokud někdo chcete vidět více z mého života tady, tak si mě přidejte na snapchatu, jsem tam pod jménem katamaj!