7. TÝDEN (15.-21.2.)

12.6.16

Zdravím, ač už jsem skoro 3 měsíce doma, teprve nyní jsem našla čas a náladu dopsat poslední týdny mého pobytu v Tokiu. Nečekejte od toho nic rozsáhlého, protože už se mi přeci jen spoustu věcí z hlavy vykouřilo, ale minimálně ty nejlepší momenty si stále živě pamatuji.

K PONDĚLÍ bych snad jen napsala o tom, jak jsme šly s Káťou plavat. Po víkendu plném kulinářských zážitků to už nějaký pohyb chtělo. Jelikož jsme měly pick up až v 14:30, tak jsme vyrazily pěšky. Měl být asi 20 minut chůze od našeho apartmánu. Offline mapa nás zradila, tak jsme šly podle paměti a intuice, což samozřejmě nemohlo dopadnout dobře. Nekonečné bloudění a optávání se lidí, kteří ani netušili, že tam nějaký bazén je, nás to přestalo bavit. Pomalu jsme se začaly vracet, když jsme narazily na budovu, co vypadala jako nějaké sportoviště. Nadšeně jsme tedy vběhly dovnitř a zjistily, že je to škola. Studenti na chodbě nám sotva rozuměly, ale nakonec nám pomohl personál na vrátnici, kde nám vytiskli mapu. Vítězně jsme tedy došly na místo, kde měl být. Opět to byl nějaký školní areál a na dveřích byla otevírací doba bazénu, samozřejmě pondělí zavřeno. Po návratu jsme měly jen chvilku na přípravu oběda a hurá zase na castingy.

V ÚTERÝ jsme se opět vydaly plavat, tentokrát jsme vsadily na jistotu a jely do bazénu, ve kterém jsme byly poprvé. Plavání nám ale opravdu nebylo souzeno, protože bylo zavřeno z důvodu rekonstrukce. Takže jsme akorát vyhodily peníze za metro. Času bylo habaděj, takže jsme vyrazily pěšky. Cesta ale vedla kolem Cinnabonu, takže jsme nemohly jinak, než se tam zastavit. Už co jsem jako malá viděla nějakou americkou televizní show, kdy šéfka Cinnabonu předstírala, že je obyčejné prodavačka, aby mohla kontrolovat zaměstnance, tak jsem si moc přála cinnabon roll ochutnat, navíc jsem obrovský milovní skořice. Abych to nějak uzavřela a cinnabon rolls znalecky posoudila - neurazily, hlavním plusem je, že je přímo před vámi "dopečou", takže je máte teplé, voňavé a polité teplou skořicovou polevou, kterou bych osobně klidně oželela. Nebylo totiž těžké uhádnout složení, kterým byl cukr a skořice a to na mě bylo až moc sladké a celé "rolce" to srazilo na hodnocení. Takže za mě dávám tři a půl kocoura z pěti.

STŘEDA
Budík nám zvonil už v 7 hodin a to z jediného důvodu, odjížděla Amalie a my se s ní vydaly rozloučit. Poslední společná snídaně, rozloučení, předání dárečků a ukápnutí slziček,, tohle vše proběhlo. Mohu říct, že Amalie se stala mojí opravdovou kamarádkou. Přiletěly jsme ve stejný den, jsme si věkově blízko, obě jsme byly new faces a byla to naše první cesta. Postupně jsme zjišťovaly, že máme podobné zájmy a styl oblékání. Občas si píšeme a doufám, že se ještě někdy někde potkáme. Po snídani jsme pokračovaly ve spánku, já se ale po chvíli opět probudila a rozhodla se natáhnout svoje běžecké boty (poprvé a naposled za celý můj pobyt). Na to, po jaké době jsem běhala, jsem se cítila docela dobře. Běžela jsem do Yoyogi parku, kde jsem objevila první rozkvétající sakury. Nakonec jsem uběhla asi 6 km s dobrým pocitem a novou energií,

ČTVRTEK

Fotila v jednom kadeřnickém salónu pro značku doplňků. Všichni byli moc milí a hned při příchodu mi dali dárek - japonské pečující masky na obličej. Focení bylo celkem zábavné, ke konci se ke mně přidal i Japonec (prý nějaký kuchař) a fotili jsme zamilovaný páreček a oslavovali falešné narozeniny. Zpět do apartmánu jsem se vydala pěšky a cestou prolezla pár krámu, byla to pro mě další neobjevená část města, takže se mi cesta časově dost protáhla. Vlezla jsem do jednoho krámku, který se chlubil popisky typu - superfoods, healthy, atd., což mě samozřejmě již zdálky zaujalo. Vlezla jsem tedy dovnitř a rozhlížela se zprvu hlavně po cenách, které byly o dost dražší než jsem tipovala. Rozhodla jsem se krámek, který byl plný tubusů (v kterých se schovávali všemožné ozdravovací, detoxikační, zkrášlující, povzbuzující a jiné další čaje, prášky a různé potraviny), urychleně opustit. Než jsem tak učinila, už ke mě dorazila prodavačka a nabídla mi ochutnávku nějakého super zdravého bezkofeinového kafe, které jsem samozřejmě nemohla odmítnout. Bylo mi tedy blbé hned utéct, tak jsem ještě chvíli předstírala zájem a louskala popisky na tubusech. Když jsem konečně sebrala odvahu odejít, tak jsem již z ulice uslyšela hlas prodavačky, která za mnou doběhla a darovala mi jako dárek tři pytlíčky již zmíněného kafe. Ač jsem si na neuvěřitelnou laskavost Japonců zvykla, toto mě opět nechalo v úžasu.

Celé odpoledne jsem se neuvěřitelně těšila na večer, kdy jsme s Kačkou byly domluvené, že si po castinzích uděláme k večeři zdravé palačinky. Zdálo se to jako věčnost, což také bylo, opět jsme se vrátily kolem 22 hodiny. Začalo velké vaření, aranžování a vymýšlení nových kombinací a vše to vygradovalo obrovskou hostinou a filmem Jedna za všechny, při kterém jsem ale usnula.

Protože jeden deštník je málo!

Nenechte se zmást nevábným vzhledem, špatné světlo jim moc nelichotilo, ale byly vynikající.

PÁTEK nebyl nijak zajímavým dnem, zato večer byl skvělý. Šly jsme totiž na další večeři, která byla pořádána promotéry a tentokrát v italské restauraci. Fotky těch úžasných jídel bohužel nemám, jelikož jsem měla totálně vybitý mobil. Můžu vám alespoň trochu popsat, jak to probíhalo. Vždy nám donesli několik jídel najednou a každý si z nich trochu nabral. Šlo tedy opravdu spíše o ochutnání než o přežrání se k prasknutí, což bylo opravdu nežádoucí, jelikož většina hned potom vyrážela do klubu, kde by se s přecpaných žaludkem blbě tančilo. Na stůl nejprve donesli několik předkrmů (jarní závitky, saláty,...), další na řadu přišly pizzy, potom několik druhů špaget a nakonec velké talíře se steaky, pečenými brambory a grilovanou zeleninou. Snad jediné, co chybělo k dokonalosti byl nějaký dezert.

SOBOTA nezačala moc šťastně, tedy hlavně pro Káťu. Zaspala totiž na práci a probudila ji až bookerka, která jí volala a rovnou dost vynadala. Nechápeme, co se budíkem stalo, že nezvonil. Nakonec dorazila asi o půl hodiny déle a prý stejně ještě minimálně hodinu čekala, než se na ní dostane řada s makeupem. Bylo mi jí opravdu líto, protože si nedokážu představit, co bych dělala v její kůži. Já jsem se dospala a vyrazila na snídani do mé oblíbeně francouzské pekárny. Bylo to vlastně teprve po druhé, co jsem si tam něco koupila, ale často jsem chodila kolem výlohy, nasávala vůni čerstvého pečiva a někdy i nakoukla dovnitř a jen se porozhlížela. A bylo to tady, velké dilema hned po ránu, co si z desítek druhů pečiva vybrat. Nakonec vyhrál slaný koláček s rajčaty, dýní a houbami a zástupcem sladkého se stala čokoládovo-pomerančová bageta. Vše jsem to zapíjela sójovým latte u stolku s výhledem do rušné deštivé ulice, prostě idylka. Cestou domů jsem se zastavila nakoupit nějaké dárky a udělala si radost nákupem nějakého oblečení.

Nakonec jsem odešla jen s riflovou sukní a trikem uprostřed. A pořád lituji, že jsem tam nechala ty šaty.

NEDĚLE

Káťa dnes šla na práci s obrovským košem plným sladkostí, který vyrobila jako omluvu za její pozdní příchod. Později mi volala Káťa, že si na pokoji nechala služební mobil a sprej proti rýmě. Měla jsem cestu kolem, tak jsem jí to tam donesla. Stavila jsem se pro oběd na mých oblíbených farmářských trzích a dále pokračovala do části Shinjuku, kde jsem zamířila do překrásného národního parku, a pak na vyhlídku z mrakodrapu.