PONDĚLÍ mi začalo prací pro nějaký kadeřnický a manikérský magazín. Fotit to přijel berlínský fotograf, tak jsme fotili úvodní fotky rovnou pro tři čísla. Vlasy a makeup mi dělal starší pán, který na vše používal airbrush(na makeup, tvářenku, obarvení květin), Připomnělo mi to taťku, který používá podobný přístroj, akorát větší, v práci na nátěr dveří. Po líčení mi řekl, že si musí doběhnout pro ěco do mých vlasů, že mám pauzu, tak jsem tam na něj asi hodinu čekala, takže mi nezbylo nic jiného než jíst, jíst, pozorovat manikérky, jak mi připravují gelové nalepovací nehty a zase jíst. Pak se konečně vrátil s trsem oschlých květin, které nastříkal tím svým zázrakem na růžovo. Pak mě učesal a já se šla obléci do svatebních šatů a nechala si nalepit ty nehty. Pak už na plac fotit. Fotograf byl fajn a měl spoustu vizí, jak by chtěl, aby to vypadalo. Nakonec jsme udělali i nějaké vtipné fotky s ním, kdy jsme jako ženich a nevěsta a s celým týmem, ale bohužel jsem mu zapomněla dát email, aby mi to odeslal a nemohu ho ni kde vygooglit. Na další fotku mi nalepili do vlasů umělé modré vlasy, a když mi je sundávali, tak tam to lepidlo zůstalo a já ho z nich ještě týden nemohla dostat. Co mi ale vykouzlili na hlavě na třetí fotku bylo něco neuvěřitelného(bohužel se za mým údivem neskrývá nadšení, ale děs). Modré stíny a peří nalepené pod očima zpočátku vypadalo dobře, ale pak tomu nasadili korunku paruku a já vypadala jak nějaký pštros.  Končili jsme se zpožděním a já pokračovala na castingy.

Nebyla bych to já, kdyby tu chybělo jídlo. Lunchbox a nějaká buchtička plněná náplní z batáty).

Ve STŘEDU jsem fotila opět pro Isetan, což nebyla nijak extra zábavná práce, jelikož to byl katalog. Předtím jsem ale měla čas, tak jsem si zašla do blízkého parku.




Na ČTVRTEČNÍ práci jsem se těšila už delší dobu, protože se mě před časem manager ptal, jestli bych mohla fotit s agamou, že se na to ptá klient. Nejprve jsem byla na pochybách, ale kývla jsem, protože mě ještěrky nevadí(ale s takovým hadem bych nefotila ani za zlatý prase) a je to zase něco nového(navíc už se mi stýskalo po těch našich tlustých huňatých kočičkách, tak jsem potřebovala náhradu). Jeli jsme opět minibusem do lokace. Cestu jsem prospala(já v autě usínám automaticky skoro vždy) a po prvním pohledu z okna po mém probuzení mi běhal mráz po zádech, taková krása. Byli jsme kdesi v divočině(pro mě to byl prostě prales) a míjeli jsme chrám obklopený hřbitovem. Bylo to místo, kde bych si dokázala existovat, odjet tam s rodinou, přáteli na prázdniny, být odříznutá od civilizace, chodit prozkoumávat okolí a k blízkému moři. Ale dokonce i v téhle končině se nachází fotografické studio. Byl tu se mnou model, co se jmenoval Orion a na noze měl vytetováno made in Brooklyn(vím, velmi důležitá informace :D) a vypadal jak Tarzan. Fotili jsme něco zvlášť, něco dohromady, něco uvnitř a něco venku. Po chvíli přijel pán s bílou krabičkou, v níž se schovávala malá bezejmenná agama(myslím kočičinská). Bylo pro mě trochu zklamání, když s ní nakonec fotil jen Orion(taky když to jméno slyšíte máte chuť na čokoládu?). Od žalu mi ale pomohl výborný oběd a přesun k moři, kde jsme dofotili zbytek. Po návratu na hotel mi Kačka sdělila plán na večer, protože ji Polka Kamila řekla o Fat Thursday, což slaví jednou za rok v Polsku a ten den jedí hlavně koblihy a spoustu nezdravého jídla, tak jsme ho i my modelky musely řádně oslavit. Kačenka udělala zdravé lívance ze směsi, kterou koupila v ČR ve zdravé výživě, a k tomu jsme rozpustily už ne tak zdravou čokoládu, nakrájely jahody a dragon fruit(ochutnala jsem ho poprvé v životě, doufám, že ne naposledy) a já vyrobila nutelu z banánů a kakaa. Všechno jsme bleskově zkonzumovaly a rozhodly se vydat na procházku na Omotesando(což je asi 2 km vzdálená ulice plná značkových obchodů) Bylo to příjemné zakončení dne.


Jelikož příspěvky píšu dost opožděně, tak není možné, abych si pamatovala, co jsem jaký den dělala. Mám k tomu pomocníka, tím je můj diářodeníček. Na konci každého dne si do něj zapíšu nejdůležitější okamžiky, na které nechci zapomenout. K tomu nakreslím hvězdičky od 1 do 5 podle toho, jak jsem si ho užila(zatím jsem nedala méně než 3). Tento PÁTEK jsem si poznamenala, že jsem měla k snídani zeleninové kary(které jsme den předem uvařily) s batátou, že jsme skypovali s naší agenturou v ČR a že na mě po castinzích čekalo překvapení v podobě nejdokonalejšího čokoládového mugcake, který Kačka upekla v mikrovlnce.
V SOBOTU mě čekal fototest, což je focení, které mi zařídí agentura, nemám za to peníze, ale měly by z toho být rychle fotky do booku(do týdne, z prací je dostanu za 1-3 měsíce), které mi pomohou v získávání práce. Jela jsem tam i zpět taxikem, což mi přišlo zbytečné, jelikož to bylo asi 15 minut chůze od hotelu, ale když fotograf platil, tak proč ne. Focení proběhlo v příjemné komorní atmosféře, byla tu totiž jen fotografka, kosmetička a stylistka. Na pracích má totiž každý svého asistenta(kosmetička,stylistka,kadeřník), který toho kolikrát udělá mnohem více než jeho "nadřízený". Kosmetička mi přiznala, že se bez své asistentky v obřím kufru plném kosmetiky(gumiček, hřebenů, laků a dalších nezbytných věcí)nevyzná). Když zjistila, že jsem Češka, tak mi začala vyprávět o své vášní jet se k nám podívat, také viděla nějaké staré české filmy(které já samozřejmě neznala). Po příjezdu domů jsem počkala na Káťu a vyrazily jsme do obchodu, kde si můžete vyrobit své vlastní arašídové nebo mandlové máslo. Po 4 km cesty jsme tam dorazily a nakoupily každá jedno. Potom jsme hladové zašly do polévkárny, kterou jsem si vyhlédla už týden předem a daly si na půl kaštanovou s několika druhy obilovin. Naše večerní hostina vyvrcholila v blízké hawaiské restauraci Aloha, kde jsme si objednaly jídlo pro dva s názvem Taste of Aloha. Chrochtaly jsme blahem a odkoulely se na kilometr vzdálenou zastávku metra, abychom si urychlily návrat, jelikož jsem měla domluvený Skype s babičkou.

Mandlové a arašídové máslo.

Šťastná Káťa, doufám, že to neuvidí, asi by mě zardousila polštářem(mně se ta fotka ale hrozně líbí, až na ty nedostatky fotografické, jako je odraz na čele jako na bowlingové kouli a upíří oči :D).

V NEDĚLI jsem byla opět sama, protože Kačka měla fototesty, tak jsem se vydala na dlouhatánskou procházku do Imperial palace, který je vzdálený asi 8 km, jenže já se párkrát ztratila nebo šla trochu delší cestou, takže to bylo o dost delší. na oběd jsem chtěla zajít do World breakfast allday, která byla po cestě a já si to uložila do mapy, když jsem asi po sté projížděli kolem autem. Nejprve jsem to díky nepřesné offline navigaci obcházela pořád dokola, a když jsem to konečně objevila a uviděla tu frontu, která se před tím tvořila, tak jsem se na to vykašlala a zašla do Natural Lawson. Moje cesta pokračovala skrz parky a kousek pře cílem jsem úplnou náhodou zabloudila do krásných japonských zahrad u nějakého obřího hotelu. Cestou zpět jsem následovala šipky, které mě zavedly do obřího luxusního obchoďáku, který k tomuto hotelu patřil, ale cestu k východu už mi neukázaly. Bloudila jsem tedy chodbami, které vypadaly, jako bych se procházela zámkem a ne obchodním střediskem. Konečně se mi povedlo vymotat ven. Cestu kam jít jsem vybrala spíše náhodně, protože mi navigace stávkovala, ale nejspíš mám dobrý orientační smysl(dobře, asi mám spíše štěstí), protože jsem dorazila na místo, Je to obří park, který obtéká řeka a je obklopen chodníkem plným běžců(Japonci jsou hodně sportovně založení). Přešla jsem po mostě řeku, prošla bránou a  došla na veliké prostranství plné stromků a bílého štěrku. Z paláce bohužel není skoro nic vidět, protože je za hradbami a vstup turistům je povolen jen párkrát za rok. Nafotila jsem, co se dalo a šla najít nějakou restauraci, kde bych se mohla naobědvat, když mi ale volala Kačka, že dorazila a kdy přijedu, Nastoupila jsem do nejbližšího metra a za půl hodiny dojela na Shibuyu. Vyrazily jsme se najíst společně do blízké restaurace MoonSoon, kterou nám doporučil jeden z řidičů. Opravdu to bylo skvělé. Začaly jsme kávou, kterou připravili přímo před námi(filtrovanou). Asi po půl hodině jsme si vybraly i jídlo. Pomohl nám s tím majitel restaurace, velmi temperamentní, sebevědomí a upovídaný pán. Pořád do nás hustil o tom, jak zná spoustu bohatých lidí a potřebuje spoustu kontaktů s lidmi po světě, aby mohl rozjet nějaký byznys. Asi si myslel, že nás tím nějak ohromí, moc nechápu, proč nám to vykládal. Každopádně, když nám přinesli jídlo, tak nás nechal na pokoji. Jídlo bylo neskutečně vynikající. Při odchodu jsme si s nim museli dát povinně selfie a řekl nám, že je náš japonský bratr, ať mu kdykoliv zavoláme, když budeme něco potřebovat. Potom jsme spěchaly na sraz s dvěma holkami z naší mateřské agentury. Tady jsme se ale bohužel sešly jen s Žandou, Barča nenašla místo, kde jsme se měly sejít, tak odjela zpět do apartmánu. Přišla o hodně. Šly jsme totiž k nám do pokoje a udělaly sýrové fondue. Moc jsme si to užily.

Zelený knedlíček s curry náplní.

Bylo opravdu krásné počasí.

Quinoa se zeleninou, tofu, oříškovo curry dresingem a vajíčkem.

Mějte se krásně a skládejte básně.