SEOUL 6 - Bukchon Hanok village, Bukhansan

7.12.16

Dny v týdnu tu probíhají skoro stejně. Zaběhla jsem celkem do stereotypu, protože se nemůžeme moc vzdalovat, jelikož nám někdy náhle přibudou castingy. Ráno vstanu, udělám si snídani, u toho se podívám na jeden díl Dvou socek. Podle toho kdy a kolik máme castingů, tak se na ně dostavím. Zbytek času se snažím dělat školu, procházet po okolí nebo chodit do posilovny. Proto jsem za každé oživení ráda, zvlášť za práce, kvůli kterým tu také jsem. Ve čtvrtek a pátek se mi poštěstilo fotit do časopisu, což bývají nejzajímavější práce. Taky že ano, obě jsem si moc užila a jsou z toho krásné materiály.




V SOBOTU jsme vyrazili já, Slovenka Iva, Češka Simča a dva Ukrajinci od Simči z agentury na Embassies day. Zde ambasády představovali své země. Konalo se to na hlavním náměstí před nejznámějším palácem (to jméno už si zase nepamatuji). Ambasády tu své země představovaly ve stáncích, kde nabízely nebo prodávaly různé tradiční pokrmy nebo předměty. Našel se tu samozřejmě i český stánek, kde byly k zakoupení teplé lázeňské oplatky, pivo, české sklo a pár dalších suvenýrů. Vedle se tvořila fronta na trdelníky, guláš a svařák od Slováků. Ochutnala jsem spoustu zajímavých jídel a zašla si na korejskou akupunkturu. Tady jsme se rozdělili a já pokračovala už jen s Ivou. Šly jsme do tradiční vesnice Bukchon Hanok village, kde jsme strávily celé odpoledne. Je odtamtud krásný výhled, protože se vesnice táhne do kopce.
Kolem půl šesté jsme se vydaly zpět na náměstí, kde jsme v metru měly mít sraz s Čechem Radkem. Během odpoledne, které jsme strávily ve vesnici proběhl zatím na náměstí protest. Celé náměstí bylo totiž obestavěné policejními autobusy, které mezi sebou měli mezeru velkou maximálně 5 cm a to nepřeháním. Korejci jsou zatraceně dobří řidiči. Trvalo nám asi věčnost to celé obejít, abychom se dostaly do metra. Měly jsme již asi 20 minut zpoždění, když jsme dorazily k určenému východu. Iva si ale vzpomněla, že se nakonec místo srazu změnilo o jednu stanici jinde, takže jsme se musely davy lidí protlačit do metra. Naše konečné zpozdění bylo 45 minut, upřímně už jsem nevěřila, že tam Radek bude ještě čekat. Vylezly jsme tedy z metra a ocitly se v mase lidí. Ulicí tu totiž proudil dav protestantů, kteří původně začali na náměstí. Jaké překvapení pro nás bylo, když se objevil Radek. Měli jsme zamířeno na festival lampiónů. Museli jsme jít proti proudu demonstrantů, což nebylo nic lehkého. Nakonec jsme dorazili opět k náměstí, kam se lidi vrátili a stalo se to centrem dění.
Proč tu vlastně demonstrují? Lidé chtějí, aby prezidentka odstoupila. Sebrala totiž nějaké peníze pro svou kamarádku a lidé věří, že ta kamarádka je šamanka a ovládá její mysl. Takže to je vlastně záležitost kouzel.
Celá demostrace ale probíhá naprosto v klidu, lidé akorát provolávají hesla, nosí svíčky a cedule, ale ke konfliktům nedochází. To dokazuje i to, že jsem v davu zahlédla spoustu rodin s dětmi.
Nakonec jsme dorazili na místo festivalu, který byl moc hezký.







V NEDĚLI jsem vyrazila se Simčou a Ivou na túru do národního parku Bukhansan. Našim cílem byl jeho nejvyšší vrchol Baegundae vysoký 837 m.n.m. Cesta to byla opravdu náročná. Po cestě nahoru jsme odbočily z trasy k chrámu. Bylo to úplně něco jiného než chrámy v centru, kde jsou davy turistů a vedle se tyčí mrakodrapy. Z tohoto místa úplně dýchalo mystično. Byl odtud výhled na úbočí protějšího kopce, kde stál velký dřevěný Buddha. Přesně takové místo bych potřebovala navštívit vždy, když toho mám moc. Stačilo by 15 minut a byla bych dobytá energií na celé dopoledne. :D Samozřejmě na mnohem déle, tohle by fungovalo lépe než Bebe sušenky.
Čím výše jsme byly, tím prudší bylo stoupání a tím větší nám byla zima. Po asi čtyřech hodinách jsme konečně vystoupaly až na vrchol. Posledních pár metrů už bylo jen po skále, kde jsme se musely přidržovat ocelového lana. Byla to opravdu dřina, ale stálo to za to. Výhled byl neuvěřitelný. No, posuďte sami. Cesta z kopce byla rychlejší, navíc nás tlačil čas, protože se začalo stmívat a my rozhodně neměly v plánu ztvrdnout v těch lesích do tmy. U stanice metra jsme se odměnily kimbapem, a pak už utahané jely domů. Nohy mě pak bolely ještě tři dny :D.






 
 





You Might Also Like

0 komentářů