Odlétala jsem brzo ráno v NEDĚLI. Jela se mnou ještě modelka Daniela z Kostariky, ale každá jsme měla jiný let, můj odlétal o 30 minut dříve. Byla jsem dost překvapená, když mi u check-in řekli, že mám business třídu. Ale až na pohodlnější sedadla jsem v tom moc žádný rozdíl neviděla. Na letišti v Tokiu jsem počkala na Danielu, protože měla mít informace o našem ubytování a já potřebovala napsat adresu do imigračního dotazníku. Když přijela, tak mi stejně moc nepomohla, protože v agentuře jí řekli jen stanici, kde nás vyzvedne jeden model z agentury. Nakonec jsme tam napsaly adresu nějakého hotelu, který jsme našly na internetu. Autobusem jsme dojely na určenou stanici a čekaly na něho. Nepředstavujte si nějakého mladého krasavce, tomuhle je asi 50. Většinu času žije v Tokiu a občas jezdí pracovat do Seoulu. To bylo poprvé, co jsem potkala takhle starého modela. Bylo asi 12, ale na něm bylo dost lehce rozpoznatelné, že zrovna vstával. Na začátek bych řekla, že mluvil hrozně divně, tak zmateně. Skákal z jednoho do druhého, takže jsem často nechápala, o čem je řeč. Dovedl nás tedy do svého bytu, ale předem nás upozornil, že tam spát nebudeme, protože jeho spolubydlící, kteří u něj prý bydlí zadarmo (něco takového tvrdil), nechtěli na těch pár dní odejít. Přišli jsme do celkem hezkého a velkého bytu, jeho vzhled ale kazil nepořádek a chaos čistě pánské domácnosti. Cestou do bytu nám nasliboval, jak se upraví, udělá nám jídlo a vyrazíme do města a následně na večeři. Ze všeho ale nakonec sešlo, protože Daniela poznamenala, že je po cestě unavená, a tak jsme tvrdli celé odpoledne v tom bytě na mobilech. Což se mi opravdu příčilo, jelikož jsem za tu dobu mohla vidět spoustu krás Tokya, které čekalo za dveřmi. Udělala jsem si tedy alespoň úkoly na IKT a napsala příspěvek na blog. Nakonec oba usnuli a probudil je až budík nastavený na 18, protože jsme museli vyzvednout z práce jeho kamarádku, u které jsme měly být ubytované po příští 3 dny. Dojeli jsme tedy metrem na Shibuyu (tam jsem minule bydlela) a mně se při výstupu z metra zmocnila hrozná nostalgie, až se mi hrnuly slzy do očí. Strávila jsem tam překrásné dva měsíce a stalo se to pro mě skoro druhým domovem. Vyzvedli jsme tedy tu paní v obchodě s drahými šperky a vyrazili na tu večeři. Dojeli jsme tam metrem a došli do luxusní budovy, do bytu nějakých pro nás úplně cizích lidí. Byli to jejich známí, kteří nás prý pozvali na večeři, což jsem vůbec nechápala. A přišla jsem si trošku divně, když se s námi nejprve fotili jak s nějakými vzácnými zvířaty ze ZOO. Nakonec jsme se ale dobře najedli a během asi 2 hodin jejich rozhovoru v japonštině jsme si s Danielou prohlédly snad všechny časopisy, které měli doma. Nakonec jsme se rozloučili a vyrazili do bytu, který byl vzdálen asi půl hodiny metrem. Dorazili jsme kolem půlnoci a brzy unavení zalehli.
Ráno jsme museli vstávat včas a vyrazit na ambasádu. Před odchodem nás čekala skvělá snídaně - toust s fíkovým džemem, salát s japonských dresingem (na který jsem si tu vybudovala závislost) a k tomu dýně. Ambasádu jsme kupodivu našli a podali si žádost. A teď se konečně zajdeme někam podívat, říkala jsem si, ale Daniela navrhla, že si půjdeme na chvilku sednout do Starbucks, protože tam mají wifi, kterou my v bytě u té paní nemáme. Souhlasila jsem, protože jsem i já potřebovala odepsat domů a tak. Nakonec z té chvíle byly asi 3 hodiny. Pak jsem tedy navrhla, že bychom se mohly jít alespoň projít. Prošly jsme si pár obchodů v okolí, až jsme narazily na obchod Don Quijote, což je šestipatrový obchod snad úplně se vším. Nejvíc nás zde zaujalo oddělení s Halloween kostýmy. Vylezly jsme odtamtud už za tmy a na cestu si koupily lahodnou pečenou batátu. Na byt jsme dorazily kolem desáté, protože jsme se zdržely na wifi v metru. Tady nás paní hned usadila a začala před nás skládat mističky s různými japonskými pokrmy - hlavně nakládanou zeleninu a rýži. Po lahodné večeři jsme si s ní povídali o Halloweenu a ona donesla Daniele kostým Elzy z Frozen a darovala jí ho a mě pro změnu druhý den dala kimono s Hellou Kitty :D, asi aby mi to nebylo líto. Nejprve jsem se zdráhala si ho vzít, ale nakonec mě přesvědčila, že ho opravdu nepotřebuje.

V ÚTERÝ jsem konečně vyrazila do města sama. Měla jsem totiž domluvený sraz s agenturou z Tokya, kteří mě nakonec vzali i na oběd do celkem luxusní restaurace. To kdybych věděla, tak se líp obleču. Bylo to opravdu příjemné setkání a hned mě začali přemlouvat ať zůstanu a zjišťovat, kdy bych mohla znovu přijet. Po rozloučení se s nimi jsem se vyrazila projít přes Jojogi park k Harajuku, a pak přes Omotesando okruhem zpět na Shibuyu. Tady jsem si zašla hned na dvoje sushi, protože jsem v prvním zjistila, že nemají s avokádem, tak jsem se spokojila s okurkou a na avokádo zašla vedle. Když jsem vcházela do metra, tak jsem před sebou zahlédla Danielu s její kamarádkou. Zavolala jsem na ní a nakonec jsme tedy dojely do bytu spolu. Byla to vážně neuvěřitelná náhoda, že jsme se potkaly na nejfrekventovanější křižovatce v tak obřím městě.
Ve STŘEDU po vyzvednutí papírů z ambasády náš výlet v Tokyu končil. Nečekala bych, že to kdy řeknu, ale byla jsem opravdu ráda. Hrozně jsem se na to těšila, ale už mě nudilo a unavovalo vysedávání po kavárnách u wifi, když za oknem čekalo tolik krásného. I když úterý jsem si moc užila, tak ostatní dny bych si zpětně zařídila jinak, kdybych věděla, jak to dopadne. Každopádně jsem se utvrdila v mé lásce k Tokyu a doufám, že se tam co nejdříve zase podívám.